Májové Alpy 2016 (5.-8.5.2016) – Ingolstadterhaus

Ahoj, zdravím všechny horaly, horalky i všechny ostatní lidi. Tak je to konečně tu! Konečně jsem se donutil dopsat článek z Májových Alp. 🙂 Sešlo se nás celkem dost, přesný počet tuším činil 12 osob. Nesměl chybět samozřejmě organizátor František (i když si vzpomínám, že i organizátor akce může na výletě chybět), dále se zúčastnili Jarmilka, Jana – Vrbka, Martin, Jana V., Naďa, Adéla, nový Jirka, Šíma, Luděk, Kníže a já (Venda).

Ještě před odjezdem jsem si vzpomněl , že jsem v práci (v Aldisu) nechal pojištění, takže jsem s plnou polní “běžel” přes půl Hradce do Aldisu, vzal pojištění a uháněl na terminál, kam jsem přišel ve stavu odpovídající spíše návratu z Alp. U terminálu už probíhala regulérní pařba, už si ani nevzpomínám, kdo všechno měl narozeniny nebo se stal dědečkem. Po neurčitém množství alkoholu usínám a k úplnému životu se probouzím až v Rakousku (ne všichni měli takové štěstí). Předpověď počasí byla slibná a rozhodně nezkalamala.

Po příšerně krásných serpentýnách narážíme na neprůjezdný sníh a na parkoviště se tedy nedostáváme. Zaparkovali jsme tedy dle možností, sbalili se a vyrazili vstříct novým dobrodružstvím. Nejdříve obcházíme vodní nádrž, všude je již sníh a začínáme stoupat. Po zvážení možností se odkláníme od turistické cesty, která vypadá nebezpečně a pouštíme se vzhůru za skialpinisty. Po úmorném stoupání sněhem s báglama plnýma chlastu jsem úplně vyřízený a Jarmilka mi natrhává pr*el. Smutně předstírám, že hlídám zadek, aby se někdo neztratil.

Na chatu docházím mezi posledními bouráky společně s Jančou, Luďkem, Knížetem a Jirkou, protože jsme si chtěli cestu užít a nebylo kam spěchat že jo. 😉

Po příchodu na chatu zjišťujeme, že majitelé jsou na chatě a rekonstruují ji. Jsou přátelští a nechávají nás používat vodu i záchod v chatě. Po pár zdrvořilostních větách a kapkách alkoholu na naší straně dokonce svolují, že malá skupinka může dnes spát v chatě. Já volím jistotu a rozhoduji se spát venku na luxusní terase. Rozdělujeme se na dvě skupiny, opalovací na terase a kalící v bivaku. Asi Vás nijak nepřekvapí, že v té kalící byl František, Luďa a Šíma. Navečer dávám do kupy sestavu já, Martin, Janča a Áďa a vyrážíme vstříct západu slunce na nedaleký kopec vedle chaty.

Po návratu ještě pokračuje zábava ve winteraumu, někteří se budí po náročném podvečeru a někteří již jedou druhé kolo.

Ráno je stejně krásné jako předchozí den, ale plánovaný kopec Grosser Hundstod vypadá tak nebezpečně, že vyrážíme raději jen na jeho menšího bratříčka Klein Hundstod (2263 m). Nečekaně brzo se všichni radujeme prvního zdolaného kopce.

Už před polednem jsme zpět na chatě a rozhodujeme se vydat na „prsa“ – dvojkopec na druhé staně pohoří s názvem Schnidlkopfe (2356 m). Bez větších potíží jej o pár hodin později zdoláváme. Adrenalinově naladěná skupina: já, Šíma, Martin a Luďa se oddělujeme a pokoušíme štěstí při sestupu druhou stranou. Cestu nacházíme za pomoci Františka, který nás ze spodu naváděl vysílačkou.

Všichni se postupně scházíme na chatě. Vaříme medvěďák, jíme, vaříme medvěďák, opalujeme se a vaříme medvěďák. V dobré náladě nám Luďa krájí výborné uzené, bohužel i se svým prstem, tak se rozhodl, že si ho raději sám zašije. Ještě zkoušíme tréning s cepínem na blízkém srázu, ale bohužel nás měkký sníh zastaví dříve než cepín. Nakonec se kazí počasí a jsme vyhnáni do winteraumu. Ráno ještě s Jančou vyrážíme na bonusový kopec Finsterbachkopf (2162 m), který byl ovšem technicky zajímavý a sbíháme dolů k autu.

Cestou domů se nám ještě povede zabloudit, neodbočíme na Linz a suveréně si to štrádujeme na Víděň. Po vydatné večeři v Country klubu (Šíma by mohl vyprávět) již míříme spokojeně do Hradce.

Těsím se další akci, bylo to super a omlouvám se za opožděný článek.

Zdraví Venda Špaček